Rozhovor s Martinem Daňkem....
Sportovní prostředí vychovává spoustu nesebevědomých jedinců. Jeden muž to ale hodlá změnit. Jak? Nechá děti dělat, co chtějí! ZENový dopisovatel a sám trenér mládeže Martin Zika píše o jednom fotbalovém koučovi, který by mohl v českém sportu udělat revoluci jako J. A. Komenský...
Přihraj!“ – „Střílej!“ – „Kam běžíš, co to děláš, tys neslyšel?“ – „Tak střílej přece! To snad není pravda, ty jsi dřevák!“ Připadá vám to povědomé? Ano, podobné výlevy trenérů (i když v tomto případě by slovo trenér mělo být spíše v uvozovkách) v dětských kategoriích bohužel můžeme na tuzemských sportovištích slyšet často, lhostejno, zda jde o fotbal, florbal, hokej či třeba basketbal. Podle některých odborníků má tento přístup k dětským sportovcům, nazývaný joystick, naprosto zhoubné následky. Jde o princip, kdy trenér už nejmenším dětem nutí svou představu, co přesně a jak mají na hřišti dělat. Výsledek? Nesamostatní a nesebevědomí sportovci s nerozvinutou hráčskou tvořivostí. Je více než pravděpodobné, že se takto neprojevují pouze na hřišti, ale i v životě. V dětských kategoriích možná vyhrávají, protože od trenéra dostávají prakticky každou vteřinu pokyny, jak se mají na hřišti chovat. V dospělosti už ale nezvládají improvizovat a rychle reagovat na neustále se měnící vývoj hry.
Když jsem jako trenér začínal jezdit s malými dětmi po florbalových turnajích, pohled na řevem zarudlého trenéra soupeře, který vyštěkával jeden pokyn za druhým a své svěřence každou chvíli káral, ve mně vyvolával ambivalentní pocity. Jednak mi přišlo, že dětem to musí být nepříjemné a o nějakém prožitku a radosti ze hry u nich nemůže být řeč. Ale zároveň jsem cítil jakýsi nepříjemný tlak. Jako kdybych je tím, že jim neustále nedávám pokyny, o něco ochuzoval a oni pak kvůli mně prohrávají.
Naštěstí jsem ale při hledání správné cesty objevil několik osobností, jež lze v českém prostředí označit za průkopníky. Nechat malým sportovcům volnost při řešení herních situací je podle nich to nejlepší, co pro ně trenér může udělat. A nejen z hlediska jejich sportovního vývoje. Dnes se totiž stále jasněji ukazuje, že honba za okamžitými tabulkovými úspěchy jdoucí ruku v ruce s často až vojenským způsobem řízení je pro děti brzdou nejen z hlediska jejich sportovní výkonnosti, ale i běžného života. Jedním z výše zmíněných průkopníků je pro mě Martin Daněk, fotbalový trenér mládeže a osobní trenér vrcholových fotbalistů. Martin se věnuje zejména propojování koučinku, sportovního tréninku a nových vědeckých poznatků o spojení mysli a těla. Tvrdí, že sportovní prostředí je dnes už tak zdegenerované, že musí přijít ozdravení.
„Běžné je, že trenér pro hráče připravuje různá cvičení na tréninku, na zápasy pak strategii, taktiku atd. A hráči se snaží splnit to, co po nich trenér chce. Na základě toho očekávají, že budou buď chváleni, nebo kritizováni,“ začíná Martin Daněk svou exkurzi. Oproti tomu koučink a princip uvědomění podle něj stojí na tom, aby hráč věděl, co dělá a co chce on sám. Pak není nejdůležitější cíl trenéra, ale vlastní hráčův, na kterém se s trenérem domluvil. Funguje tu jeden z nejdůležitějších principů, který musí stát v samotném základu veškerého lidského snažení, aspoň pokud má být smysluplné – je to vnitřní motivace. „Vychází to z uvědomění toho, co chci, proč to chci a kam mě to má dostat,“ vysvětluje Martin.
Vlastní cestou
Před časem Martin Daněk koučoval 14letého fotbalistu, který se nedokázal přinutit, aby mimo tréninky, ve svém volném čase, chodil ještě běhat, a zlepšovat si tak fyzickou kondici. Během koučování ovšem došlo k zajímavé proměně. Hráč se sám rozhodl, že musí vylepšovat svou reakci v situaci, kdy ztratí míč – stanovil si to jako vlastní cíl. Od trenérů dostal za úkol všímat si, jak rychlá jeho reakce v zápasech a trénincích je. Zjistil, že se postupně učí reagovat rychleji, ale že je to velmi kondičně náročné. Takže si sám vypracoval plán pilování fyzičky a po 14 dnech koučům zničehonic oznámil, že chodí běhat.
Dalším důležitým principem je odpovědnost sportovce za vlastní výkon, rozvoj a také život. K tomu, aby člověk mohl být vnitřně zodpovědný, potřebuje mít možnost volby. Těžko totiž může být odpovědný za něco, co mu někdo nařídil. „Pokud vím, co chci, zjišťuji, jak na to, a volím si cestu, po které jdu – pak jsem vnitřně odpovědný sám sobě,“ popisuje Martin Daněk. Více na: https://zen.e15.cz/pribehy/martin-danek-kouc-ktery-nerve-1192497#utm_medium=selfpromo&utm_source=e15&utm_campaign=copylink